v klášteře

Ačkoliv nejsem zrovna příkladná křesťanka, do kostela alespoň jednou do měsíce jdu. Je to spíše taková ta záležitost „aby se neřeklo“ a aby si o mě zvědavé babky nepovídaly a nepřemýšlely neustále, kde a jestli vůbec sháním nějakého chlapa. Jsem sama už nějakou tu chvíli a právě proto mi tyhle jejich kecy lezou na nervy. Když si takhle o mně myslí, že jsem zbožná, nechají mě na pokoji.

Už odmalička jsem byla vychovávána k tomu, že patřím do kláštera. Navštěvovala jsem klášterní školku a později i školu. Jediný příslušník opačného pohlaví, kterého jsem znala, byl můj otec. S žádným klukem jsem nikdy nepřišla do styku, má školka i škola byla výhradně dívčí. Byla jsem vychována k tomu, že zahazovat se s kluky je jeden z největších hříchů. Kluci byli něco nečistého, proto jsem směla přicházet do styku pouze s děvčaty. Tento názor jsem přijala, nikdy jsem žádného kluka nepoznala, takže jsem nemohla soudit. A do kláštera jsem chtěla, šly tam všechny mé kamarádky.